Ulice

ľudia na ulici

Daleko za branou jsem si oddychl. Ještě pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že mě pustili. Koneckonců, kdo by podezíral potulného pěvce? Hlasitě jsem se zasmál. Absolutně nechápu, jak mě mohlo napadnout vydávat se za zpěváka! Vůbec jsem neuměl hrát na žádný hudební nástroj – kromě nervů – a ten můj zpěv! Vždyť všichni ptáci na stromech by vybuchly, kdybych se pokusil zpívat!
Bylo poledne a ulice se jen hemžily lidmi. Třetina z nich byla práci, což obnášelo prodávání potravin a různých produktů od šperků po hliněné nádoby různých velikostí a tvarů. Zastavil jsem se v jednom obchůdku a koupil si křupavý závin. Měl jsem hlad a nebylo dobré pracovat s prázdným žaludkem. Při té příležitosti jsem se prodavače zeptal, jestli tu někde není nějaká krčma, kde čepují pivo a schází se většina obyvatel. Tak nějak divně se na mě podíval. Pověděl jsem mu historku, co jsem použil u brány. A to tu, že jsem potulný zpěvák a hledám místo, kde bych mohl lid obdařit svým úchvatným zpěvem. Poškrabal se na bradě a pak mi prozradil, kde se hostinec nachází a že večer by tam mělo být dost lidí. Pokýval jsem hlavou a poděkoval mu za informace.
Do večera jsem měl času dost, tak jsem se rozhodl se tu trošku porozhlédnout. Jeden člověk se v davu rychle ztratí…

Sedl jsem si na lavičku a v klidu se najedl. Bedlivě jsem pozoroval všechno dění kolem sebe. Mladí lidé byli v práci, starší a důchodci chodili po obchodech a nakupovali a malé děti, kteří byly příliš malé na akademii, pobíhali kolem a křičely. Sem tam se ulicí mihl shinobi, který prováděl namátkovou kontrolu. Musel jsem být velmi opatrný.
Co jsem slupnul svačinku, vydal jsem se porozhlédnout po vesnici. Slunce stále svítilo a pralo do nás ten svůj neustálý žár. Myslím, že bych teďkom klidně mohl stát na Reinině přehlídek shinobi. Ale byl jsem rád, že tam nemusím tajtrlíkovat. Myslím, že bych tam ani nešel. Bral bych to jako urážku, stačilo, když neznala své podřízené.
Ve vedlejších uličkách byl stín. Nebyl to až takový rozdíl, alespoň na mě nepražilo přímé slunko. Ve vesnici nebylo nic zajímavého. Zaujala mě však pětipatrová budova. Zamířil jsem k ní. Chtěl jsem se do ní proplížit a zjistit, co se dá. Stál jsem skrytý za budovou a sledoval vchod do hlavní budovy, kde sídlil Kazekage. Kousl jsem se do rtu. Tak sem se nepozorovaně nedostanu, pomyslel jsem si. Ani pomocí lsti. Nezbylo mi nic jiného, než se otočit a odejít.

Sluníčko se začalo klonit k západu. Stíny se prodlužovaly. Pracovití lidé zavírali své živnosti a odcházeli do svých domovů. „Tak jo, je na čase si zajít do krčmy,“ broukl jsem si pro sebe. Nedalo mi to moc zabrat. Vstoupil jsem.
V hospůdce už bylo několik zákazníků. Hovor utichl, a když zjistili, že nejsem ničím zvláštní, pokračovali. Přistoupil jsem k výčepnímu pultu. „Dal bych si jedno pivo,“ řekl jsem mužíkovi, jenž stál u soudku.
„A zaplatit máte čím?“ zeptal se podezíravě. Nechtěl nalívat nikomu, kdo nemůže zaplatit.
Usmál jsem se. „Ale jistěže.“ Zacinkal jsem s váčkem s penězi.
„Musel jsem se ujistit,“ oznámil na omluvu.
„Nic jsem neřekl.“ Čekal jsem na pohár s pivem. Jakmile byl načepovaný, vzal jsem ho a šel si přisednout k ostatním hostům.
Jak čas ubíhal, hostů v šenku přibývalo a popíjelo. Jednou za čas jsem jim objednal rundu, když začali reptat, že vůbec nepiju. Vlastně jsem měl pořád jedno, které jsem si objednal, když jsem sem přišel.
Usoudil jsem, že těch pár lidí, je opito natolik, abych z nich mohl zkusit něco vytáhnout. „Slyšel jsem, že váš Kazekage je hodný,“ nadhodil jsem jakoby náhodou.
Jeden šamstr se hlasitě zasmál. „Ten? Vždyť ten je pořád zavřený v tý svý budově a nepouští k sobě nikoho!“ Mluvil hlasitě, takže ho všichni slyšeli. Pak si hlasitě říhl a celý šenk se rozesmál.
„Vážně?“ povytáhl jsem obočí.
Jeho soused se ke mně naklonil. „Určitě tam kuje nějaký složitý a nebezpečný plán…“ zašeptal, pak se ale rozesmál. Pak ještě nadhodili pár jejich teorií.
Zakroutil jsem hlavou. Asi nebyl dobrý plán je opít. Myslel jsem, že s nimi bude řeč, ale byli opití už příliš. V duchu jsem mávl rukou.
Chvíli jsem tam ještě seděl, pak se omluvil a zaplatil za útratu. Pohrával jsem si myšlenkou, že bych náklady dal vyúčtovat Reině.
Pronajal jsem si pokoj a šel spát. Neviděl jsem důvod, proč odcházet ještě dneska večer. Odejdu až zítra za rozbřesku.


Ráno jsem vstal a odešel pryč.